Z jednoho týmu až k oltáři. Příběh spoluhráčů - partnerů Zuzky a Jirky Strmiskových

V rámci MF Brno takových příběhů moc nenajdete. Jiří Strmiska a Zuzana Čelková, dnes už Strmiska se seznámili před lety právě přes malý fotbal a díky společné vášní získali sympatie i mimo trávníky. Ve dvojrozhovoru novomanželé vyprávějí o svých začátcích, jak fungují na hřišti a jak moc je vlastně pro ně fotbal každodenním tématem.

Začněme asi obecně: Jak dlouho už vlastně v soutěžích MF Brno hrajete?

Zuzka: Od roku 2009, myslím, že od založení ženské ligy. Začínala jsem v týmu Horalek Team. 

Jirka: No už to nějakej pátek bude, začínali jsme s klukama z gymplu, když mi bylo 13, takže už skoro 20 let.

Jak se za ty roky soutěž změnila?

Zuzka: Ženská liga bohužel moc nevyrostla. Ze začátku tam byly dva týmy, které nás všechny válcovaly. Dnes si myslím, že se kvalitou zlepšily všechny týmy, ale určitě by bylo fajn, kdyby se rozrostl i jejich počet. Je škoda hrát pořád dokola proti stejným pěti týmům.

Jirka: Já nezažil ty úplné začátky, takže na Arménské a podobných površích jsem odehrál jen pár sezón, pak se velice rychle přešlo na Chalabalku a VUT, takže kvalita hřišť zůstala plus mínus stejná. Největší rozdíl pro mě je rozsah všech soutěží. Když jsem začínal, tak jsme prvních pár sezón hráli proti stejným týmům a stejným lidem, se stejným rozhodčím. Teď se to točí mnohem víc.

Teď pojďme přímo k vám. Vzpomenete si, jak a kde jste se poznali?

Zuzka: Poprvé jsme se potkali na turnaji Pavla Outraty na starém stadionu u Bobby. Myslím, že jsme tehdy s klukama poprvé zakládali vlastní tým a přihlásili se na turnaj. Oni se znali s jedním z našich spoluhráčů, takže nám Jirka jako hráč z vyšší ligy MK přišel pomoct.

Jirka: Na turnaji v Lužánkách. Brácha chodil s jejím týmem na fotbálky přes kolegu v práci a oni potřebovali lidi na turnaj.

Jaký byl první dojem z toho druhého?

Zuzka: Přišli mi dost namyšlení (úsměv). Myslím, že tehdy hráli druhou ligu, skoro nestřídali a hráli si na spasitele. Můj první dojem byl, že si o sobě dost myslí.

Jirka: Na první dojem moc konkrétní vzpomínku nemám, přišli jsme tam s Romanem (Kožnarem, pozn. red.) doprostřed turnaje, a nějak se snažili odkopat pár zápasů s lidmi, co jsme povětšinou viděli poprvé. Později pak v prvních osobních komunikacích si vybavuji, že se mi líbil podobný zápal pro fotbal jako mám já. 

Napadlo vás už tehdy, že by z toho mohlo být něco víc než jen spoluhráči?

Zuzka: Vůbec ne. Přes léto nám Jirka pomáhal shánět lidi na fotbal a říkala jsem si jen, že je fakt milý. V té době mě vůbec nenapadlo, že by z toho mohlo být něco víc. To přišlo až postupem času, jak jsme se víc poznávali.

Jirka: Jak jsme se začali bavit víc a víc, tak postupem času ano.

Jak spolu fungujete na hřišti? Víc jako spoluhráči, nebo víc jako partneři?

Zuzka: Na hřišti spíš jako spoluhráči. Jediné, co se za ty roky změnilo, je to, že Jirka už ví, že na mě nemůže mluvit tak, jak jsou kluci zvyklí mezi sebou. Naštěstí je hodně klidný a milý, takže člověka spíš motivuje, než aby ho kritizoval. Obecně si myslím, že na hřišti ani není poznat, že jsme pár.

Jirka: Spoluhráči. Já si užívám taktickou stránku fotbalu, takže často během fotbalu komunikuji, kdo má kde být a co má dělat. Na Zuzku mluvím stejně jak na všechny ostatní. Ale je pravda, že třeba když si někdo myslí, jak Zuzku snadno oběhne, tak si opodál počkám a míč mu seberu s větší radostí, než když vypomáhám někomu jinému. V těch nižších mužských ligách nemají protihráči často přehled a nejsou dostatečně rychlí, takže na nich jde vidět “hele holka, udělám kličku”, a v moment, když si balon předkopnou, je to pro mě snadná kořist.

Dáváte si navzájem fotbalové rady?

Zuzka: Já se ho třeba po každém zápase ptám na názor, jak jsem hrála, a jsem ráda za zpětnou vazbu. Kromě toho spolu chodíme trénovat, běhat i koukáme spolu na fotbal, takže si myslím, že máme na spoustu věcí podobný pohled.

Jirka: Navzájem moc často ne, já pořád něco říkám, obecně moc feedback nedostávám. Taky možná proto, že než něco někdo stihne říct, už komentuji i svůj výkon.

Zuzka: Občas (málokdy) ale nastanou situace, které vidíme každý jinak. Pak o tom diskutujeme a někdy se prostě neshodneme – každý si stojí za tím, jak se měla daná situace vyřešit.

Měli jste i na svatbě fotbalovou tematiku? A zavítali na ni i vaši spoluhráči?

Zuzka: Na svatbě byli spoluhráči i spoluhráčky, ale žádnou fotbalovou tématiku jsme neměli. Naopak jsem si užívala, že mě všichni mohli vidět úplně jinak než na hřišti – konečně v šatech, krásně nalíčenou a ne ve fotbalovém dresu. Jedinou fotbalovou připomínkou byl náš první novomanželský tanec na píseň You'll Never Walk Alone.

Jirka: Je to tak, oba jsme fanoušci Liverpoolu.

Jak dlouho se ještě chystáte hrát? Máte nějaké plány?

Zuzka: Doufám, že co nejdéle. Za MF Brno jsem strašně vděčná, protože jsem díky němu poznala skvělou partu lidí. I když zrovna nehrajeme soutěžní zápasy, pravidelně chodíme hrát fotbal s kamarády, které jsme poznali i z jiných týmů. Je to opravdu skvělá komunita a doufám, že i kdybychom jednou přestali hrát soutěžně, tak si aspoň jednou týdně půjdeme společně zakopat a naše přátelství vydrží dál.

Jirka: Dokud mě to bude bavit a dokud bude zdraví. Nedávno už jsme jednu sezónu tak napůl vynechali, protože jsme nesložili tým, ale teď po té pauze se nám zase hraje moc dobře tak uvidíme. Když rozhodčí více začnou trestat nesportovní a opakované fauly, tak snad vydrží i to zdraví.

- Daniel Kinc -